Make your dreams at night and live them at the day.

When the dreams come true - 14. kapitola - First battle

23. června 2015 v 18:51 | Pacakspacak |  When the dreams come true

◄When the dreams come true►

14. Kapitola - First battle


Je to neuvěřitelné, já vím... Už můžete přestat tleskat. Tak je to konečně tady, konečně jsem se odhodlala to spatlat. Doufám, že to bude po takové pauze aspoň trochu čitelné. Je to o trochu delší než běžně, takže doufám, že to oceníte a bude se vám to líbit. Určitě mi napište do komentářů Váš názor nebo jenom to, jak se máte. :D Hezké prázdniny a konec školního roku.

Prach a ostré kamínky se mi zarývají do obličeje. Musela jsem dopadnout tvrdě, protože mě bolelo celé tělo. V uších mi nesnesitelně pískalo, až jsem myslela, že mi upadnou. Ale hlavně jsem pořád musela myslet na dvě věci: Co se sakra stalo? Krucinál já chci dýchat. Vyražený dech mě vždycky nehorázně štve, zvlášť když se bojím, že mi zásoby vzduchu brzy dojdou. S prvním možným nádechem se mi do plic dostalo i plno prachu ze země. Pomalu jsem se snažila otevřít oči, pořád s nesnesitelným pískotem v uších. Co se sakra posralo?
Všechno pěkně popořadě.




"Takže náš tatíček tě poslal za dobrodružstvím?" vyjevil se z poza rohu chodby ke stájím Loki.
Nad slovem "tatíček" jsem se trochu zarazila. Nikdy jsem ještě nad Odinem tak nepřemýšlela. Zatím ho beru jako něco strašně vzdáleného, něco, co se musí poslouchat. Četla jsem s ním až moc nenávistných fanfiction abych mu dokázala bezpodmínečně věřit jako otci, ale chtěla bych… Snad to jednou zvládnu. Zatím se k němu pokusím zachovat neutrální vztah, musím se trošku otřepat z mých přehnaných pubertálních výlevů u faktu, že jsem zjistila, že jsem vlastně dcera bohů…
Když se to řekne takhle tak to zní jako důvod k pubertálním výlevům.

"Asi to tak už bude," odpověděla jsem po chvilce bloumání.
"Já si to nechám ujít, nepotřebuji se dívat na Thorovu další vyhranou bitvu."
"Počkat, ty fakt nejdeš?" zeptala jsem se. Nechci tam jít bez Lokiho, sice mě už naučil principy magie, ale pořád to byl někdo, kdo mi s ní dokázal v případě nouze poradit.
"Ale copak, nestačí ti přítomnost tvého bratříčka?" zašklebil se Loki. Jen jsem se podívala na špičky mých nohou.
"Stejně žádná bitva nebude, Odin nás poslal do klidné oblasti," snažila jsem se obhájit mou optimistickou ustrašenou představu.
"Pro tvé vlastní dobro doufám, že máš pravdu," zasmál se Loki. "Hodně štěstí," otočil se a byl na odchodu. Když už jsem se také otočila, Loki se ozval: "Nedělej žádné blbosti Triggo."
Přikývla jsem.

Jeli jsme na koních, i když si pamatuji, že zmiňovali nějaká vznášedla, která použijí zdravotníci a dobrovolníci, my jsme měli všechno hlídat ze země. Přešli jsme Duhový most…

Vanaheim byl jako z pohádky. Listnaté lesy světlé a zároveň husté jako neprostupná pavučina listí prokládané paloučky zelné trávy. Na modrém nebi putovaly bílé mraky, které se na západě měnily do šedých těžkých deštěm nasáklých gigantů, kteří plují na obloze jako výhružka. Naše cílová destinace byla malá poničená vesnička, která i tak vypadala jako místo harmonie a klidu. Na okraji vesničky se rozprostíralo velké jezero, která je tato planeta prý plná. Podle vyprávění Sif bych asi mohla přirovnat Vanaheim k Naboo ze Star Wars. Dokonce i architektura je dost podobná, jen s trochou špetky magie. Usídlili jsme se na malém náměstí s dřevěnou studnou, kterou i ve dne osvětlovaly žluté poletující plamínky. Mým úkolem bylo pomoci zdravotníkům u skupinky dětí. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla jak na to, pořád jsem hledala nějaký kbelík na provaze, ale pořád zapomínám, že tady už všechno funguje úplně jinak. Stačilo se dotknout prostředku jednoho z okrajů a z boku vyjela Bílá nádoba, která se na chvíli potopila a pak zase vynořila až ke mně plná vody. Chtěla jsem jí za něco šikovně uchopit, ale nádoba se líně vznesla a táhla se za mnou. Chvíli jsem na ní jen tak divně koukala, načež jsem si vysloužila mnohé smějící se tváře, no, aspoň jsem jim rozzářila den. Stejně nikdo neví, kdo jsem, ani já už pořádně nevím, kdo jsem, ale vůbec mi to nevadí. Hlouček dětí, mezi kterými se proplétali zdravotníci, dámy v útlých róbách světle zlaté barvy se staženými vlasy do drdolu, pánové v trochu volnější tunice stejného odstínu, byl hned na okraji vesnice, u jezera. Některé děti pobíhaly kolem, ale pak jsem spatřila zraněné plačící děti, nebylo to nic vážného, hlavně lehké popáleniny. Chtěla jsem pomoci, zeptala jsem se tedy zdravotníku a ti mi dali s radostí jejich požehnání, podali mi mast, lehoučké obvazy a já zamířila k malé holčičce, tmavší pleti, ale s vlasy tak světlými jako jsou listy od sedmikrásek ale s odleskem do zlaté. Měla pronikavé světlé oči, jedno hnědé a jedno čistě modré, ve kterých se leskly slzy, mohlo jí být tak 10.

"Ahoj malá. Jak se jmenuješ?" usmála jsem se na ni, zatímco jsem jí mazala spáleninu na její
pravé ruce.


Neodpověděla. Jen se na mě dál dívala. Všimla jsem si, že ostatní děti se od ní drží dál, pokud není moc výmluvná ani bych se nedivila, děti umí být kruté, ale mě něčím neuvěřitelně přitahuje, cítím z ní, ani nevím co.


Natáhla ke mně levou ruku a pravou mi vysmekla z úchopu. Levou rukou si začala zakrývat dlaň té pravé ze strany, kde stály ostatní. Z misky z vodou se k ní zakutálela objemná bublina vody a vznášela se nad její rukou, potom se jí rozjasnily konečky prstů, až z nich vyšlehl malý plamínek, který se také vznesl. Párkrát zatočila rukama a na ruce se jí vznášel model planety Země, moře byla voda a oheň kontinenty. Usmála se na mě, a já jí to oplatila nevěřícím usmívajícím se výrazem. Potom se Země rozplynula a místo ní se nad její dlaní vytvořil nápis Elin.

"Jmenuješ se Elin?"
Přikývla.
"Ty nemůžeš mluvit, že ano?"
Přikývla. A pohybem dosavad kryjící dlaně si přejela přes spálenou ruku, na které zranění zmizelo.
"Co se tu stalo?" zeptala jsem se jí s pohledem zkoumající její ruku.
"To teď není důležité," promluvil dětský hlas uvnitř mé. Tak teď už jsem byla úžasem už naprosto pohlcena a trochu vyděšena.
"Ty můžeš… v mojí h-"
"Teď není čas řešit něco takového. Vím, kdo jsi. Vím, co dokážeš a co jsi zač. Tohle celé je jedna velká past, musíte odsud rychle pryč. Ti co tu byli před tím, se vrátí, chtěli by dostat za trofej potupu tvého bratra. Nemůžou se o tobě dozvědět." Přerušila mě.
"Jak to všechno víš?" zašeptala jsem, protože by to vypadalo, že se bavím sama se sebou.
"Mám magii, stejně jako ty, jen úplně jiného typu. Umím číst lidem myšlenky, slyšet jejich mysl. Nedokážu sice mluvit, ale s lidmi se stejně silnou nebo silnější magií se dokážu dorozumívat myšlenkami. Má matka byla taky mág, ale položila během minulé bitvy svůj život (během toho se jí zase zrcadlily v očích slzy). V této vesnici už nezbyl žádný čaroděj, kterému bych to mohla říct, až jsi teď přišla ty. Musíte utéct." Chytla mě za ruku a voda uhasila plamínek.
"Nemůžeme vás tu nechat."
"Tohle není otázka naší vesnice, pokud se někdo dozví, že existuješ, dáš tím všanc osudy všech devíti světů."


Musela jsem to zpracovat. Malá holčička ke mně tady mluví jako moudrý dospělý člověk a chce, ať ihned opustíme vesnici, jak tohle mám asi vysvětlit Thorovi? Vzala jsem ji za ruku, obě jsme se postavily a rychlým krokem mířili k Thorovi. Se Sif odklízely sutiny jednoho rozpadlého domku.

"Thore, musím s tebou mluvit." Zastoupila jsem mu cestu.
"Triggo, co se děje tak naléhavého?" zasmál se Thor.
"Tohle celé je past, oni chtějí, ať sem jdeme pomoci ubohé vesničce, zatímco oni na nás budou moci zaútočit." Řekla jsem naléhavě.
"Jak to všechno víš?" opatrně položil velkou kládu, kterou měl na ramenou a dal si ruce v bok.
"Ehh… to se bude… těžce vysvětlovat. Elin, dcera místního mága mi to řekla. Slyšela ty útočníky."
Thor se podíval na Elin.
"Věříš jí?" zeptal se mě.
Podívala jsem se na ní a přikývla.

Najednou nás ale všechny něco odhodilo do stran. Byl to pocit, jakoby mě trhal samotný vzduch.


Pískot v hlavě pomalu ztrácel na intenzitě, ale i tak tu pořád byl. Musím se zorientovat. Je mi strašně teplo. Pomalu zvedám hlavu a rozhlížím se kolem sebe. Zahlédnu titěrné nožičky.

"E-Elin." Zachraptěla jsem.
"Chtěla jsem tě dostat pryč. Promiň. Promiň mi to," začala mi pomáhat na nohy. Byly jsme uvnitř nějakého domečku, hořícího domečku, dveře byly zatarasené a všechno se rozpadalo.
"Já.. Chtěla jsem tě dostat do bezpečí, dotáhla jsem tě sem, po té co hodily vzduchový granát, stála jsem za tebou tak mě tolik nezasáhl. Ale potom tady ten dům začal hořet a já nedokážu syntetizovat vodu, dokážu jí jenom ovládat. Oheň se mi podařilo odklonit od nás, ale všechno se tu rozpadá."
"Kde jsou ostatní… Co se stalo?"
"Jsou tady, začalo to."

Musím něco dělat. Musíme se dostat ven a nenechat nás zavalit. Sakra jsem Ällmaktig, s tímhle si snad dokážu poradit, Ale co udělat? Co? Přitiskla jsem Elin co nejblíž ke mně a vyrazila bok domu pomocí vzduchu, vytvořila jsem kolem nás oheň odpuzující bariéru a prošly jsme ven.

"Musíme najít ostatní a pomoc jim. Je tu jen hrstka bojeschopných dobrovolníků a Asgardských bojovníků je tu asi tak 5," ohnula jsem se k ní.
"Ne! Musíš od sud pryč! Nesmíš jim ukázat, co umíš!"
"A co mám podle tebe? Je to pořád můj bratr! A navíc, určitě nebude zapotřebí všeho, co umím."
"Dávej pozor." popřála mi a objala mě.
"A teď od sud zmiz, nevím, kde máš zbytek své rodiny, ale jdi tam! Vem si jednoho z koní, my si nějak poradíme. S bohem Elin."


Naposledy na mě pohlédla těmi svými velkými barevnými kukadly a odběhla pryč.
Najít ostatní mi netrvalo dlouho. Asi 100 rebelů se shromáždilo na louce vedle vesnice se spoutaným ještě zmateným Thorem a vzpouzející se Sif. Oba v nějakých začarovaných okovech, které s jejich každým pohybem střílely do jejich těl nevábně vypadající jed a šoky.
Schovávala jsem se za studnou, z poza které jsem na ně měla jasný výhled.


"Vítáme tě "Ó mocný Thore Odinsone". Jaký je to pocit být poražen?" předstoupil před ty všechny jeden z rebelů, nebyl to člověk, stejně jako mnoho z rebelů. Měl delší uši i vlasy, byl uhlově černý a jeho oči se leskly červeně. Byl také vyšší než normální člověk, měl širší ramena a na jeho opasku mu vysela výstavka dýk a jiných zbraní.


Thor zuřivě zadmul a několikrát sebou škubnul a snažil se vyprostit. Zbytečně. Mjölnir byl uzavřen do jakési bubliny na jeho ruce, nemohl s ním nic dělat.

"Toto bude snad dostatečná zpráva pro tvého otce, aby se konečně začal starat i o jiné národy než jsou jemu blízké a aby si nemyslel, že je v tom jeho paláci nějak v bezpečí."
"Pokud mám dnes zemřít tak věř, že to nebude bez boje a že Všeotec nikdy nepřistoupí na podmínky vyděračů."

Vyděla jsem ho, jak se rozhlíží kolem, možná mě hledá. Musím se rozhodnout, co udělat. Opřela jsem se zády o studnu a vytáhla moji Atárijskou čepel, kterou jsem přeměnila do luku. Thor se určitě dokáže dostat z hodně věcí, ale useknutí hlavy v magických okovech nevypadá jako jedna z nich. Nevím, jestli to dokážu. Ještě před pár týdny jsem se válela na gauči a dívala se na filmy a největší aktivita bylo pro mě vyběhnutí schodů. Risknu tím všechno, ale nemůžu je nechat zemřít. Tohle není film, ve kterém by ožil v dalším díle.


Otočila jsem se. Velitel rebelů si už stoupnul za Thora s dýkou u jeho krku.
"Nějaká poslední slova?" Thor sebou zmítal, jak to šlo, podíval se beznadějně na Sif a něco jí tiše řekl, z této vzdálenosti jsem to neměla šanci zachytit. A najednou, mě uviděl, vyčuhující z poza studny s natáhnutým lukem namířeným na velitele rebelů.
"Nedělej to" zakřičel. Mé rozhodnutí to stejně nezmění.
"Zajímavá poslední slova, mělo to být prošení o milost?"
"Nikdy." Odpověděl se zatnutými zuby a stále mě probodával pohledem.
"Budiž."

Ale než stačil udělat další pohyb, vypustila jsem šíp, který ho zasáhl do ramene, a hned jsem se zase schovala za studnu. Slyšela jsem výkřik bolesti.

"Aagh! Takže tu máš ještě kamaráda? No na to se podívejme… Přiveďte mi ho!" Vytáhl si šíp z rány.
"Pokud někoho nechceš doopravdy zabít tak se ti to nepovede," ještě dodal.
Slyšela jsem jejich kroky…. Slyšela jsem jejich dupání a v mé hlavě se tvořil plán, plán na přemožení nejméně stovky útočníku.
Chytli mě hrubě. Zmítala jsem se, házela nohama.
"Ale, ale, kohopak to tu máme. To už do Asgárdských rytířů nabírají i malé holky? A tak krásné brnění. Že by to nebyl obyčejný pěšák? Co mi k tomu řekneš maličká?" přiblížil se ke mně a dal mi břitvu pod krk. Ani jsem nedutala.
"Holčička si hraje na hrdinu, uvidíme, jaká budeš hrdinka, až si s tebou pohrajeme." S těmito slovy mě začal druhou rukou nepatřičně osahávat, načež jsem začala vyvádět, načež se ozval Thor.
"Nech ji na pokoji! Kvůli ní tu nejsi! Nech ji jít!" zařval poraženě Thor.
"Takže někdo blízký. No to je výborné. Aspoň budeme mít i živé rukojmí kromě zde přítomné Sif."

Už jsem musela něco udělat.


"Pokud si myslíte, že se nechám dobrovolně odvést, tak jste se asi moc nepoučili." Zavrčela jsem a snažila jsem se potlačit strach.
"Kočička se nám brání… To mám rád…" A právě ve chvíli kdy mi sáhl na obličej, jsem spálila ruce mých držitelů. Pár chvaty jsem zneškodnila kapitána rebelů a přitiskla ho k zemi.
"Máte pravdu, nechci vás zabít, jen smrtelně zranit." A s těmito slovy jsem mu zabodla mou čepel do ramene a poté do kolena. Byl to strašný pocit, ubližovat, ale taková teď jsem, takovou se musím stát.


Pár pohyby rukou jsem vytáhla kořeny ze země a jimi proštípla okovy obou mých přátel. Thor popadl Mjölnir a začal ním máchat do nejbližších protivníků. A to byl můj první boj, zjistila jsem, jaké je to bezmyšlenkovitě ubližovat lidem, bezmyšlenkovitě používat moje schopnosti, když jsem několik lidí podpálila jenom mým pohledem, shodila na zem sílou větru nebo vysála dočasně vzduch z jejich plic. Už jsem nebyla ta stará něžná Talia je pryč.


Bylo po všem, někteří se rozprchli, někteří se vzdali. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Co jsem to udělala? Nikdy jsem jim nechtěla ublížit. Já jsem ubližovala. Co když jsem někoho zabila? Jsem monstrum, jsem monstrum. Nešlo mi dýchat, sesunula jsem se na zem a rozbrečela jsem se. Čím jsem se stala. Co jsem to udělala? Jak jsem to mohla udělat?


Ucítila jsem objetí Thora. Thor, do teď jsem o nikom tak nepřemýšlela, Thor, Avengers, Sif, Loki, všichni jsou to zabijáci, všichni ubližují lidem, třeba za větším dobrem, ale to je nikdy nesžírá svědomí.

Už nikdy nebudu mít můj starý život, až teď jsem si uvědomila, že tohle je napořád, že se nevrátím v září do školy, že za pár let nebude žádná vysoká, rodina na Zemi, práce. Nic… Tohle jsem teď já. A nevím, jestli to chci být já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LinLaufeyson LinLaufeyson | 2. července 2015 v 22:48 | Reagovat

Kdy? Kdy bude další ? A nemohla být kapitola trochu delší ? Píšeš skvěle stylem který sem zatím neviděla. Moc se mi to líbí a pro to se ptám.... Kdy? Kdy kdy bude další ? :D

2 Pacakspacak Pacakspacak | E-mail | Web | 4. července 2015 v 18:09 | Reagovat

[1]: Aoj! Jsem strašně ráda, že se ti líbí :D. Právě jsem přijela z tábora a zítra jedu na FF, takže se budu snažit co nejdříve. Do 18.6 bych tu chtěla mít další 2 kapitoly :)

3 Veri Veri | Web | 20. srpna 2015 v 16:32 | Reagovat

Já tak prolejzám blogy, plná nostalgie, a najednou vidím, že ty pořád píšeš! Sice jsem žádnou Avengers nebo Loki ff nečetla celý věky, ale tady jsem prostě nemohla odolat :3 Asi nemá smysl říkat, že si vůbec nepamatuju, co bylo předtím :DD
asedfgjhkd *přitrouble se usmívá*

4 Veri Veri | Web | 20. srpna 2015 v 16:33 | Reagovat

[3]: Hah, přihlášená z novýho blogu, ale jsem to já, Veri z inside-fan-head :DD

5 MaikelX MaikelX | E-mail | 17. ledna 2017 v 9:12 | Reagovat

I found this page on 14th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama