Make your dreams at night and live them at the day.

When the dreams come true - 11.kapitola - Steve (1/2)

7. srpna 2014 v 22:03 | Pacakspacak |  When the dreams come true

◄When the dreams come true►

11. Kapitola - Steve (1/2)

Aoj! Ha! Polepšila jsem se a další kapitola je tu po necelém týdnu :D Příště to snad bude ještě lepší. Tentokrát jsem se do psaní ponořila tak, že jsem se u toho i sama smála, i když to možná není ani nijak vtipné, ale prostě jsem se do toho vžila a baví mě to psát, připadám si, jako bych tam sama mohla být. So, enjoy!
(Tentokrát bez hudby, žádná mě k tomu nenapadla :D Na to je to až moc klidná kapitola)
Kapitola je rozdělena na dvě, protože blog má problém se 4000 znaky.


Po mém "představení" jsem dostala nějaký volný čas do snídaně, teď bylo něco kolem sedmé a snídaně pro Avengers je v 8 hodin. Rozhodla jsem se ho strávit na pokoji. Komplex lodi byl dobře označen a tak jsem do části s pokoji trefila celkem snadno. Otevřela jsem dveře 220 a doufala, že nespatřím kopku se šedou postelí a jedním stolkem. Naštěstí byly mé noční můry zažehnány, nebyl to sice žádný luxus, ale nepřipomínáno to vězení z mých obav. V pravém rohu místnosti se nacházela prostorná postel s bílým povlečením, na kterém bylo malé šedé logo Shieldu. Vedle postele se nacházel malý skleněný noční stolek s kovovýma nohama. Byl na něm stříbrný digitální budík. V levé části místnosti byla prostorná tmavší komoda a nad ní menší zrcadlo. A k mému potěšení byly hned za komodou dveře do plně vybavené malé koupelny, plně vybavenou myslím sprcha, záchod a malinké umyvadlo. Ale ta nejlepší část pokoje byla přímo přede mnou. Krásné malé okýnko bylo třešničkou na dortu této místnosti.
Po tom všem jsem se chtěla hlavně naložit do sprchy, to jsem také hned udělala, hned potom, co jsem si vyskládala mé oblečení do komody. Teplá voda stékající po mém těle byla úžasně příjemná a já si užívala každou její kapku. Umyla jsem si ještě vlasy a vylezla ze sprchového koutu. Na držáku se nacházel čistý bílý ručník a tak jsem ho využila. Utřela jsem si do něj vlasy, zabalila se do něj a pak jsem koupelnu opustila jen v ručníku - velká chyba.
Podívala jsem se na digitální budík, bylo 7:32. Super, ještě mám skoro půl hodiny na relax. Otevřela jsem komodu a díky vrznutí jejího šuplíku jsem neslyšela klepání na dveře. V té chvíli jsem byla nahá, ručník jsem držela jen v ruce, protože se mi pletl a najednou se dveře do mého pokoje otevřeli. A to bych nemohla být já, aby za nimi byla nějaká holka, ne, za dveřmi stál Steve. Nenapadlo mě nic jiného než vyjeknout a snažit se zakrýt ručníkem.
"Sakra," Steve se otočil bokem a dal si ruku před zrudlý obličej a oči. Nevím, pro koho z nás to bylo více trapné.
"Promiň, teda promiňte. Myslel jsem, nechtěl jsem…"
"Mohl bys… prosím ještě odejít?" řekla jsem, taktéž celá červená snažíce se zakrýt každou nahou část mého těla.
"Jistě, promiň, jasně…" sundal roku z obličeje a se zavřenýma očima odešel, ale stejně si myslím, že je na chvilku otevřel.
Dveře se zavřely. No, tak to bylo určitě "dobrý" první dojem. Aneb jak neudělat jedno z prvních představení se sexy klukem, mužem, co já vím kolik mu vlastně je. S tím spaním to bude už něco kolem 100, ne? Rychle jsem si oblékla černé legíno-ryfle, šedé tričko na ramínka a rozepnutou černou mikinu s vyhrnutými rukávy. Zhluboka jsem se nadechla a šla za Stevem.
"Vážně se ti omlouvám, měl jsem počkat a-" radši jsem to jeho chrlení omluv přerušila.
"Hele, nezapomeneme na to? Stejně se zas tak nic nestalo," bože, pořád jsem se strašně červenala, ale on taky nebyl nejsvětlejší.
"To by asi bylo nejlepší," usmál se na mě a jen tam tak stál, díval se strašně hezky. Neumím to popsat, ale měl takovou lásku v očích. Byl taky hodně vysoký, a jelikož byl blízko mě, musela jsem svůj pohled stáčet do výšin. Takhle zblízka bylo krásně vidět jeho vypracované tělo, už na sobě neměl "uniformu", ale obyčejné černé tričko a kalhoty. Na krku měl zavěšené vojenské psí známky, kapka nostalgie nikdy nezaškodí.
"Co si mi to vlastně chtěl?" přerušila jsem ticho a jeho pohled, nemohla jsem se přestat usmívat. Ještě pořád mě dostávalo, že mluvím, s pro mě ještě před týdnem nereálnou postavou.
"Jo, jasně. Ehm, nechceš to tu trochu ukázat a dostat u toho nějaké odpovědi na tvé otázky?"
"Moc ráda bych,"
"Super, můžeme?"
Přikývla jsem, zase jsem protáhla koutky úsměvu do závratných výšin.
Procházeli jsme různými chodbami a on mi popisoval, kde co je. Chodeb tu bylo opravdu hodně, ale ne zas tak moc, aby v tom nebyl systém. Ten jsem brzy pochopila a jsem (snad )schopná trefit do jakékoliv místnosti, když mi dají číslo.
"Můžu teď začít s otázkami?"
"Ano, ptej se mě, na co chceš?"
Znáš tumblr? Četl si už nějakou fanfiction? Ne, to asi nebudou ty správné otázky
"Jsme na tom Helicarrieru, který se umí vznést?"
"Mám za to, že ano. Jsem tu teprve po druhé. Uznávám, že možná nejsem ten nejvhodnější průvodce. Minule jsme zůstali na vodě, takže mě samotného zajímá, jak to ve vzduchu s tímhle vypadá."
"Je tu i taková ta komora ala vězení, která se dá uvolnit?"
"Ano, ta tu doopravdy je. Čekal jsem od tebe zajímavější otázky,"
Muhehe
"Dobře. Spal si v ledu něco přes 60 let a je ti 94, pokud ses opravdu narodil roku 1920 a havaroval do ledu roku 1945."
Steve se přestal usmívat a podíval se na mě trochu udiveným pohledem.
"No… jo. Kde si zjistila, kdy jsem se narodil?"
"Vím toho daleko víc, než si myslíš." Nahodila jsem vážný pohled a řekla jsem to jako nějaký padouch.
"To mě má vyděsit?" řekl taktéž vážně Steve, napřímil se a dal si ruce za záda. No, tak teď se já bojím jeho. Ale jako fakt, díval se na mě jako na nepřítele a to od něj není nic příjemného. Dokonce se mi zapnula moje bublinka. Beru zpět, že ji dokážu ovládat, ona si dělá, co chce! Je to jen malá pubertální ochranná bublinka. Steve si toho všiml, zasmál se a vrátil se do pohodového stavu.
"Ty, si se mě bála?" nadzvedl obočí
"Pff, jasně, že ne."
"A to silové pole kolem tebe?" usmál se a nadzvedl obočí.
"Tooo… bylo jen pro případ, … že. Je to rozbité," zakřenila jsem se a on už nedokázal zadržet smích.
Steve nás zavedl do horních pater, kde byl přístup na střechu.
"Chceš jít nahoru?"
"Tam se může?"
"Asi ne, ale pochybuji, že to někdo hlídá,"
"Tak tohle bych od tebe vážně nečekala, od kdy Kapitán Amerika nedodržuje předpisy."
Zakroutil hlavou a otevřel dveře, na kterých byl zákaz vstupu.
Přede mnou se promítla celá příď lodi, přistávací dráhy, stíhačky, oceán. Ozařovalo nás ostré ranní slunce, ale to jen přidávalo krásy tomuto zakázanému místu.
"Co takhle, kdybych se teď ptal já?" posadili jsme se na okraj, pod námi byla ta velká řídící místnost.
"Proč ne."
"Dobře, ty nejsi z Asgardu, že?"
"Co mě prozradilo?" řekla jsem s hraným údivem, který Steve pochopil.
"Na někoho, kdo by byl z Asgardu máš až moc anglický akcent a pozemské chování.
"Kolik ti je?"
"Kolik bys řekl?"
"18? 19?"
Upřímně jsem se zasmála. "Nikdy v životě mi nikdo neřekl více jak 16. Je mi skoro 17, ale díky."
"To jako vážně?"
"Nooo, teoreticky mi asi bude více, protože jsem na Asgardu prý nějaký ten čas žila."
Steve vypadal celkem zaraženě.
"Ale copak, připadáš si jako úchyl?" drkla jsem do něj, "Devadesátník tu sedí na střeše se šestnáctkou, chce ji snad shodit dolů? Nebo má v plánu něco horšího? Dozvíte se ve večerních zprávách" řekla jsem dramatickým tónem. Naštěstí se zasmál, až teď mi došlo, že to pro něj nemuselo být dvakrát příjemné, já vážně neumím mluvit s kluky.
"Když jsme u toho shazování," ďábelsky zvedl koutky úst.
"Co?" trochu vystrašeně jsem se na něj podívala.
Ve vteřině mě chytnul za ruku a strčil dolů.
Vyjekla jsem. Vysela jsem tam jen za jeho ruku. V duchu jsem si jen říkala: "prosím nepouštěj mě, prosím nepouštěj mě…"
"To máš za toho úchyla," zakřenil se a vytáhl mě zpátky. Ten má ale sílu. Byla jsem celkem dost vyděšená a mimo a tak jsem se pořád držela jeho ruky, aniž bych si to uvědomila a civěla dolů.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," naštěstí si teď nenárokoval svou ruku zpět, protože by ji ani nedostal, hodlám si ji nechat.
"Nechtěl vyděsit?" zvedla jsem obočí a zahleděla se mu do očí.
Nahodil štěněčí výraz a zakroutil hlavou. On ho umí? Aaaahh… to ve filmech nebylo.
"Hodláš mi vrátit tu ruku?"
Zakroutila jsem hlavou a ještě více jsem se k ruce přivinula.
"První chvíle s tebou o samotě a ty už si nárokuješ části mého těla."
Nemohla jsem se ubránit vyprsknutí smíchu a ruku jsem v tom pustila, v mém puberťáckém mozku (který umí udělat dvojsmysl z téměř čehokoliv) to vyznělo tak divně a zábavně.
Steve se jen nechápavě díval.
"Proč ses přidala k Avengers a jak je to s tvými schopnostmi," zeptal se mě Steve už vážnějším tónem.
Zklidnila jsem se a snažila se najít správnou odpověď. Bála jsem se, že prozradím něco, co nemám nebo tak něco.
K mému štěstí se najednou celá loď prudce otřásla, až jsem se bála, že spadnu dolů. Steve, jako správný džentlmen, mě radši přidržel.
Upřímně, každý jeho dotek jsem si velmi užívala.
"Myslím, že bychom měli zmizet, vzlétáme."
Zvedli jsme se a nepozorovatelně proklouzli zpátky dovnitř.
"Je už po 8, měli bychom se jít najíst,"
A tak jsme šli do jídelny, mezitím se už celá loď vznesla a z každého asi vyztuženého okna byly vidět bílé mraky a modravé nebe. V jídelně bylo rušno, všichni ostatní Avengeri seděli u dva metry dlouhého bílého, lehce zašpiněného, stolu a na stejně zbarvené lavici. Ostatní zaměstnanci už odcházeli, asi jedli dříve.
"Kde jste byli vy dva tak dlouho?" řekl Tony s plnou pusou hamburgeru.
"Ukazoval jsem jí to tu," odpověděl mu s klidem Steve a přisedl si na okraj stolu, vedle Tonyho, já si sedla naproti němu a vedle Clinta. Ha! Už mě napadla přezdívka… Muhehehe!
Thor se jen s údivem a i trošku bezmocně díval na hamburger v jeho rukou. Chtěla jsem mu nějak pomoci, ale objevování našich jídel radši nechám na něm. Všimla jsem si, že po něm pokukují i ostatní a čekají, jak bude reagovat nebo co udělá. Thor se do svého jídla zakousl a jeho oči se zaleskly, bylo vidět, že mu chutná. Ostatní se vrátili zpět ke svému jídlu, asi čekali něco na způsob: "Další!" a bouchnutí do stolu.
"Tak od koho chceš dneska lekci, prcku?" zeptal se Tony.
"Nestačilo ti, že jsem tě osmahla jednou?"
"Rád to přenechám dalšímu dobrovolníkovi, co třeba ty, Legolasi? Můžeš na ni třeba použít svůj elfský šarm," řekl ironicky Stark a ušklíbl se na Clinta.
Hawk zvedl pohled a vražedně se zadíval na Tonyho.
"Klidně. Dávej si pozor, aby ti elfík nestřelil šíp někam, kde by se ti to nelíbilo," opáčil Clint bez pohnutí hlavou.
Tady se nudit nebudu.
Když jsem se já i Clint najedli, zvedl se od stolu.
"Můžeme, princezno?"
"Jasně, Katniss," usmála jsem se na něj a taky se zvedla, osazenstvo stolu propuklo v tlumený výbuch smíchu a Clint vypadal, že na mě každou chvíli skočí a uškrtí mě. Radši to přešel bez reakce, otočil se a šel. Nahodil vražedné tempo a mé nohy se mu jen stěží snažily vyrovnat.
Dovedl mě do stejné místnosti, ve které jsem to natřela Starkovi. Naťukal něco na jednu ze zdí a z podlahy se vysunuly terče, figuríny a ze zdi luky, šípy, kuše, nože, hvězdice, no prostě vše, co se dá házet nebo z toho střílet šípy.
"S čím chceš začít?" ozval se Clint a zkřížil ruce na hrudi.
"Asi luk," ostatní věci jsem v životě nedržela v ruce a na některé se i bojím šáhnout.
"Dobrý start."
Clint sundal ze stěny jeden z černých luků.
Postavil mě před jednu z figurín a pomohl mi se správným postojem, vysvětlil míření a trochu, ale vážně jen malinko, psychicky podpořil. Šíp proletěl dvacet centimetrů od hlavy figuríny. Po několika pokusech jsem se sice trefila do ruky, ale nebyla to žádná sláva. Barton to se mnou pořád zkoušel, já být na jeho místě bych už s tím sekla.
"Ukaž, pomůžu ti," přistoupil ke mně a chytil moji ruku a rameno, nasměroval je na hlavu postavy.
"Zkus se na cíl zaměřit ne očima, ale vnitřně, tvým vnitřním zrakem."
Zkusila jsem to, umím ovládat elementy, proč ne letící šíp? Přimhouřila jsem oči, soustředila se na místo, kam chci střelit a šíp vypustila.
"Trefa! No vidíš, přímo do hlavy," poplácal mě po zádech Clint.
Já to zvládla! A dokonce headshot !
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iko Iko | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 22:24 | Reagovat

Během čtení mně pořád přepadali výbuchy smíchu, až se všichni doma divili, čemu se tak tlemím.. :D Katniss! Jop, trefný přirovnání. :D Hnedka si jdu přečíst další část. :) :D

2 Pacakspacak Pacakspacak | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 22:29 | Reagovat

[1]: Já se zas hihňám u tvých komentářů, moc díky, vždycky zvedneš náladu a sebevědomí :D.

3 Chane Chane | Web | 8. srpna 2014 v 18:45 | Reagovat

Nemohla jsem zastavit smích a obzvláště se mi líbila část se Stevem :)

4 Hekate Hekate | Web | 9. srpna 2014 v 15:11 | Reagovat

Headshot. :D
Steve se mu strašně líbil. Takovej slaďoučkej,  ňuňu :3
Katniss to zabila :D
Ježkovy, já tuhle povídku miluju!  :3

5 Veri Veri | 10. srpna 2014 v 17:11 | Reagovat

Já během čtení zapomněla, co chci napsat :D
Ty přezdívky... to mi připomíná mě s kámošema :D

6 Daenerys Daenerys | Web | 30. srpna 2014 v 10:36 | Reagovat

Katniss, tak to mě dostalo :-D :-d u téhle kapitoly jsem se hodně násmála..
A nejlepší byl Steve.. chudák holka když tam k ní vtrhnul :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama