Make your dreams at night and live them at the day.

When the dreams come true - 10.kapitola - Clint´s story

1. srpna 2014 v 19:20 | Pacakspacak |  When the dreams come true

◄When the dreams come true►

10. Kapitola - Clint´s story

Aoj! No jo, bylo ta nějaká ta chvíle od minulé kapitoly, ale tak snad vás tato uspokojí. Je to 10 díl, jeeej! Je v ní i hudba a ještě taky Clintova mnou upravená minulost (doufám, že žádnému Marvel přívrženci to nezpůsobí nějakou větší újmu na zdraví). Je to celkem dlouhá kapitola, vůbec mi teď nějak nešlo psát, proto to tak dlouho trvalo. No co už, dost keců a užijte si poslech a čtení :).




Clint na mě nevěřícně a ztuhle zíral.
"Počkat, co? To jako vážně?"
"Sama tomu nemůžu uvěřit, prostě mi to nabídl a já to přijala," řekla jsem s lehkým úsměvem, ještě roztřepeným hlasem a oči se mi leskly nadšením jako hvězdičky.
"Víš vůbec, co to znamená?"
Podívala jsem se na něj a on pokračoval.
"Výcvik, každodenní nasazení života, vzdálení se od rodiny," Clint se odlepil od zdi a přešel ke mně blíž.
"Jak to myslíš, vzdálení od rodiny?" zeptala jsem se nejistě
"Za 1. tady není hlavní základna, ta je v Americe a za 2. na rodinu ti moc času nezbude a-" chtěl ještě něco říct, ale pak se zarazil " a už nic, prostě si jdi pro věci, tipnul bych si, že se brzy pojede," Vykročil pryč do chodby.
"Počkej! Nemůžu jen tak odjet… Co-co-co máma? A-a-a… nemám ani žádné věci," nezastavil se, nevypadal zrovna nadšeně z toho, že jsem teď Avenger. "Prosím! Prosím!" volala jsem už zoufaleji a začala si uvědomovat, co to pro mě všechno vlastně znamená, Clint se zastavil, ale zůstal ke mně otočený zády. "Prosím, nechte se mě rozloučit, stačí mi… chvilka, vezmu si nějaké věci, rozloučím se… a pak si mě můžete odvést, kam chcete," pořád byl otočený zády, slova o loučení mě pálila jako jed.
"Clinte, ty snad nemáš nebo si neměl rodinu? Prosím, prosím tě, jak jen šestnáctiletá holka může," ,co když se neotočí?
"Prosím," zašeptala jsem.

Otočil se, šel směrem ke mně, ale jen se kolem mne mihnul a vešel do Furyho kanceláře. Byl tam asi 5 minut, možná se i hádal o mém zařazení do týmu, ale nakonec vyšel ven.
"Pojď," popadl mě za ruku a táhl pryč.
"Kam jdeme?"
"K tobě, rozloučíš se, vezmeš si věci a hned po tom jedeme, jasný?"
"Jasný," vykuňkla jsem. Díval se rovně před sebe, jako bych tam ani nebyla, nemluvil už ani mile, kde se poděl můj kamarád Clint?

Jeli jsme černým "normálním" autem značky Audi. Vypadalo celkem draze a bylo asi určené pro agenty. Celou cestu se mnou Clint ani nepromluvil. Ke konci cesty jsem už spala, k našemu domu jsme přijeli za tmy.
"Jsme tu," probudil mě Clint otevřením dveří.
"Díky," řekla jsem rozespale. Vyškrábala jsem se ze dveří, bok ještě při přikrčení pobolíval, ale ne už tak moc.
Světlo pouličních lamp se mi zavrtávalo do očí. Nechtěla jsem zvonit i u branky, tak jsem plot přelezla a šla rovnou ke dveřím. Zazvonila jsem a dveře se ve chvíli otevřely. Táta mě hned objal.

Clint zůstal dole s rodiči a něco jim vysvětloval, já si šla mezitím sbalit, vzala jsem si velkou černou tašku a naházela do ní co nejvíc mého oblečení. Přednostně věci, které by se mi mohly hodit. Potom přišlo místo na boty, pár fotek rodiny, přátel, na mého plyšáka tvaru lvíčátka a samozřejmě nabíječka na mobil. Šáhla jsem do kapsy, můj "dotykáč" se mnou cestoval všude možně a pořád se neztratil. No, skončila jsem s taškou nacpanou až k prasknutí, ale přesto ještě v únosné velikosti.


Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji, vzala tašku a zavřela dveře, už není cesty zpět, tohle jsem chtěla, mám to mít. Zavazadlo jsem položila a ještě šla do pokoje mého brášky. Už spal, pohladila jsem ho po vláskách a dala mu pusu na čelo. Bůh ví, za jak dlouho ho zase uvidím, jestli ho uvidím růst, někdy se smát, jestli mi ještě někdy padne do náručí a bude si se mnou chtít hrát. Potichu jsem se odplížila ze zhasnutého pokojíčku a potlačila slzu na kraji mých očí. Všechno se seběhlo moc rychle, pořád si nedokážu připustit, že v nebližší době už svoji rodinu neuvidím. Pomalu jsem klesala dolů po schodech, co krok, to se ozval zvuk černé tašky narážející o okraj. Clint stál u vstupu do chodby a snažil se s nikým nenavazovat oční kontakt. Rodiče stáli vedle něj a navzájem se drželi kolem ramen, oba brečeli, táta se to snažil skrývat, ale nešlo mu to. Clint mi vzal tašku a šel napřed. Já tam zůstala sama s rodiči.

Po obličeji mi stékala slza, hned jsem si ji utřela a obejmula rodiče. Byli jsme potichu a jen tiše vzlykali v hromadném objetí. Nakonec jsme prohodili pár slov typu "Zase se uvidíme" a "Máme tě rádi, jsme na tebe pyšní". Táta to pak zakončil srdceryvnou větou, "Možná jsme nebyli tvoji biologičtí rodiče, ale krev v žilách není to hlavní, to hlavní je láska a tu jsme se ti snažili dát, jak jen to šlo," po této větě už jsem nezadržela slzy a po pár větách "S Bohem" jsem odešla. Nechtěla jsem, ať mě Clint vidí brečet, už seděl v autě, zatím co já si před vchodovými dveřmi mnula oči a snažila se přeměnit mé emoce na kámen.

Neotáčela jsem se a šla rovnou k autu, sedla si na přední sedadlo a snažila se vyhnout Clintovým pohledům. Vyjeli jsme. Po půl hodině mlčení se ozval Clint.
"Neměla ses k nám přidávat." Prohodil, jako by mu na tom vůbec nezáleželo.
"Proč?" zamžourala jsem a přestala jsem se opírat o dveře.
"Ty nepatříš do tohohle světa, si na to moc malá a slabá," odmlčel se "budeš akorát přítěž."
To jako fakt? Po tom, jak jsme se spolu bavili, mi teď řekne tohle? Na Asgardu hrozba, tady přítěž? No to jsem si fakt polepšila. Nechtěla jsem se znova rozbrečet, tak jsem ho ignorovala a snažila se znova usnout. Naštěstí úspěšně.

Probudil mě hluk a pak i Clintovo probuzení tím, že mnou zatřásl. Chvíli jsem se rozkoukávala kolem sebe. Byli jsme na menším, asi soukromém letišti.
"My už se nevracíme na základnu?" zeptala jsem se při vystupování z auta, sice to byla zbytečná otázka, ale nějak jsem začít konverzaci musela.
"Jak vidíš, nevracíme," Clint otevřel kufr a vyndal jeho i moji tašku. Vzal je obě a vypadalo to, jako že neváží ani kilo.
"Jak to teď bude s Ann?"
"S tou tvou kamarádkou? Bude ve výcviku na budoucího agenta, zatím tady v Anglii, bude se dál smět stýkat s rodiči, ale jen zřídka."
Clint nahodil rychlé tempo a tak jsem měla co dělat, abych mu stačila. Šli jsme až na okraj letiště do celkem velkého hangáru s číslem 21. Byl v něm asi nějaký letoun přikrytý černo-šedým povlakem. Clint ho na několika místech odepnul a pak strhnul. Přede mnou stál nádherný černý Quinjet.

"My poletíme až do Ameriky… tímhle?" ukázala jsem na Quinjet.
"Jop," řekl sebejistě a hodil dovnitř naše tašky.
"A to tím poletíme jen my dva?"
"Jop. Chceš sedět se mnou vepředu?"
"Jasně," přísahala bych, že se mé oči musely zalesknout šibalskými jiskřičkami.
Vydrápala jsem se na palubu a sedla si vedle něj do kabiny.
"Wow… vypadá to… složitě," množství čudlíků, pák a měřítek mě děsil.
"Ani ne. Jo a do Ameriky neletíme, první letíme na letadlovou loď, kde se setkáme s ostatními."
"Dobře, doufám, že řízení je plně ve tvých rukou,"
"Neboj, je."

Clint zmáčknul několik tlačítek, pohnul pár pákami, vzal do ruky řízení a bylo to. Quinjet se trochu otřásl, vzlétli jsme. Pohodlně jsem se usadila do křesla a pozorovala hvězdy a oblohu. Po chvilce mě ale přemohla únava a já usnula. Nezdál se mi žádný sen a byla jsem za to ráda, kdyby se mi totiž nějaký zdál, určitě by to byla nějaká noční můra. Probudily mne drobné turbulence. Pořád ještě byla tma, ale na obzoru už začala temnota nabírat světlejšího tónu. Clint spal v jeho sedadle, na hlavní desce svítila ikonka autopilot. Vypadal vtipně nebo mi to tak připadalo, bude to tím, že jeho jsem si prostě spát nikdy nepředstavovala, zvlášť ne schouleného v sedadle u jeho Quinjetu. Další turbulence probudila i jeho. V letounu bylo celkem chladno, ještě, že jsem se doma stihla převléct do dlouhých tmavých legínových kalhot, vzít si svou teplou černou mikinu a vyměnit si čisté tričko bez znaků průstřelů.


"Clinte?" zeptala jsem se ho jemně.
"Hmmmf?" odpověděl mi rozespale, stále ještě schoulený v sedadle.
"Proč, proč si myslíš, že pro vás budu přítěž?"
Clint se "odchoulil" a otočil se na mě čelem.
"Už jsem ti to říkal,"
"Ale já ti nevěřím, ty víš, co dokážu, to není ten důvod,"
"Prostě… ahgrr… tohle není svět pro děti, myslíš si, jak je být v S.H.I.E.L.D.u super, ale omyl. Jo, je to super, ale zároveň to je závazek na celý život," vypadalo to, jako by si vybavil vzpomínky, na které chtěl už dávno zapomenout.
"Když si mi řekla, že si Avenger, nebyl jsem rád, nechtěl jsem… Připomněla si mi mě.
Když mi bylo 15, našli mě, dělal jsem nějaké bojové umění a střílel z luku na různých soutěžích. S.H.I.E.L.D. v té době nabíral nové agenty do výcviku, klidně i náctileté. Oslovili mě a já byl z té myšlenky nadšený. Být tajný agent, sen každého malého kluka. Měl jsem staršího bratra, matku a otce. Chtěl jsem ať je na mě táta hrdý. Odvedli mě od nich, vídal jsem je jen zřídka. Nikdo mě ale nepřipravil na život agenta samotný, výcvik nebyl nic oproti nasazení. Když mi bylo něco kolem 18, nasadili mě do první akce, zabil jsem tam prvního člověka, v 18. Přemýšlel jsem o jeho rodině, komu bude chybět, o všem,"
Působil jako skála, ale i tak mu na obličeji probleskoval zničený výraz. Odmlčel se a pokračoval.
"Ta noc, ta noc, kdy jsem ho zabil, mě pronásledovala dlouho, až mě jednou dohnala. Pomstili se, pomstili se na tom, co mi bylo v životě nejdražší. Shield mi nikdy moc neříká o mých cílech, které mám eliminovat. Byl to nějaký důležitý šéf nějaké zasrané mafie. O Vánocích v mých 20 letech jsem byl se svou rodinou, naposledy. Chvíli po té, co jsem odešel z domu, nastoupil do auta a odjel, naběhla do jejich domu desítka členů té mafie.
Všechny je postříleli, do jednoho. Byla tam i rodina mého bratra, jeho dvouletá dcera, manželka. Všechny... všechny je postříleli,"
už dál nedokázal skrývat jeho pravé myšlenky. Zdálo se mi, že se mu v očích lesknou slzy, ale on je nepustí, on nikdy.
"Viděl jsem, jak ty auta odjíždějí, naschvál mě dohnali, věděli, že pochopím, co se stalo. Když jsem se vrátil, všichni tam leželi mrtví v kalužích krve, dům k tomu ještě zapálili.
Steve - všichni jeho blízcí jsou mrtví, Stark - ten taky skoro nikoho nemá, Romanovová - taktéž nikoho, Banner - taky sám. Ty? Máma, táta, bratr, kamarádi, máš toho tolik, co ztratit. Kdyby si aspoň nebyla tak mladá, já nechci být u toho, až tě zabijou, na to jsem si tě až moc oblíbil. Proto jsem ti říkal ty věci. Věřím ti, ale nechci, ať o vše přijdeš, nechci, ať přijdeš o tvé ,"
"Promiň… je mi to líto,"
"Nemá ti to být proč líto, je to má chyba. Nikdy jsem nechápal, proč se lidé omlouvají za cizí chyby a neštěstí. Od té doby jsem sám, jsem odolnější, nenechám se ovládat emocemi, nikoho si nechci pustit k tělu. Jsi první člověk, kterému jsem se svěřil. Nikomu to neříkej a už o tom nikdy nemluv."
Přikývla jsem.
"Mě neztratíš," položila jsem mou ruku na jeho rameno.
Usmál se, vzal do ruky řízení a vypnul autopilota.

Tak i kamenný Clint má své slabé místo, do teď jsem si neuvědomila, že by někdo mohl ublížit mojí rodině, že do toho všeho jsem ji zatáhla, ať chci nebo nechci. Nikdy bych nevěřila, že Clint může uvnitř nést nějakou bolest, nikdy jsem si neuvědomila, že on nebyl odjakživa zabiják, že měl rodinu, dětství, normální život. Něco jsem si ale o Hawkeyem zjišťovala, prý neměl stálou rodinu, první byl na straně zla a tak dále, no, asi je realita vážně trochu jiná než komiksy.

Oblohu už začaly ozařovat paprsky nastávajícího dne, podívala jsem se na palubovou desku, byl pátek 20.6. Je to už týden, kdy se můj život od základů změnil. Týden, který mi připadá jako měsíce. Vyndala jsem z kapsy mobil, byl úplně vybitý, takže plán zabití času hrami nepřipadá v úvahu.
"Za půl hodiny budeme na místě,"
Tělem mi projelo zamrazení natěšením. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím zbytek Avengerů, ale zároveň jsem se bála, že mě nepřijmou, že budu někdo navíc.


Ta půl hodina uplynula jako 5 minut. Clint začal snižovat výšku a já to uviděla. Pod námi se začala rýsovat obrovská letadlová loď, ale když jsem ji uviděla ještě blíž, nebyla to obyčejná loď. Byl to ten honosný Helicarrier, s rampou pro přistávání stíhaček, velkými prosklenými okny, prostě se vším. Byla jsem doslova nalepená na okýnku a hltala ho pohledem. Clint se na mě jen podíval a uchechtl se. Ozařovalo nás vycházející slunce a tak si nasadil ty jeho fešné černé brýle, určitě v nich má i nějaké vychytávky jako Iron man v jeho masce. Zatím plul Helicarrier na vodě, ale podle mě má ty jeho 4 vrtule, určitě schované pod vodou, připravené na vzlétnutí. Letěli jsme těsně nad hladinou, která vytvářela kruhové obrazce pod větrem z našich křídel, Helicarrier byl teď vedle nás a já si mohla zblízka prohlédnout jeho honosnou stavbu. Myslím, že Clint to dělal kvůli mně, obletěl ho celý dokola a až pak se vznesl nad přistávací rampu. Ještě zamumlal něco do jeho sluchátek a pak jsme sesedli na zem. Povypínal motory a bylo to.

Ztuhla jsem, najednou už jsem nějak nechtěla být součástí tohoto světa, chtěla jsem se zachumlat do postýlky a nic neřešit.

"Můžeme?" zeptal se mě Clint
"Co když mě nepřijmou?"
"Takovou princeznu jako tebe? Neboj, když tak to s námi do smrti nějak vydržíš,"
"Díky, hned se cítím líp," ale jo, na obličej se mi dral úsměv.

Seskočili jsme z Quinjetu. Ovanul nás silný mořský vánek. Byli jsme uprostřed oceánu, slunce se teprve zvedalo nad obzor a tak bylo ještě dost chladno. Zachumlala jsem se tak ještě víc do mé mikiny a následovala Clinta.

Na přistávací rampě bylo živo, všude chodili nejrůznější technici, agenti a takoví ti človíčci ve žlutých vestách, co navádí letadla.
"Všichni už jsou uvnitř," řekl mi Clint a já měla co dělat, abych mu stačila. Celý Helicarrier byl tak "nemožný" a zároveň neuvěřitelně a fascinujíce reálný.


Na obloze se najednou zaleskl vzdálený předmět, který se rychle přibližoval. Po chvilce ale bylo jasné, že to není jen tak ledajaký předmět.
"Tak asi ne úplně všichni," změnil svůj názor Clint a zahleděl se na přilétávajícího Iron Mana.
Nemohla jsem se přestat šibalsky usmívat, ten prostě umí přiletět stylově. Ve vzduchu udělal ještě pár otoček a pak se "uráčel" přistát. Asi si Bartona všiml a tak se snesl pár metrů od nás. Přistál tím jeho způsobem, kdy zakleknul s rukama na zemi zatnuté v pěsti, strašně se mi to líbilo a moje fanynkovské já mělo problém nezačít křičet nebo se hlasitě smát. Tak jsem se jen přihloupě usmívala. Jeho kovový oblek se blyštil ve světle čerstvého světla a červeno zlatý oblek působil na rampě, jako ta nejhezčí pěst na oko jaká jen může být. Konečně se postavil a jeho oblek se najednou začal rozebírat a zase skládat do tvaru kufříku. Přede mnou stál úžasný, úchvatný, sexy a okouzlující Tony Stark. Hned z kapsy vyndal jeho brýle s načervenalými sklíčky. Aaaahhh… ten je tak… sexy… bože… takhle dobře nevypadal ani ve filmech. Z druhé kapsy vytáhl žvýkačku a hodil si ji do pusy. Pak se otočil na nás. Jeho havraní vlasy a ten jeho pečlivě udržovaný knírek, no radost pohledět, prostě playboy jak má být.

"Čau Legolasi, vedeš fanynku? Nebo snad sestru z nějakého ztraceného druhého kolene?" pozdravil nás a usmál se tím jeho ironickým a příznačným úsměvem který snad umí jen on a Loki.
"Něco takovýho, Legolasování tě ještě nepřešlo Starku?"
"Ne a neboj, ještě dlouho nepřejde. Kdo to je?" ukázal na mě, byla jsem vděčná, že mě neoznačil za "to", protože si myslím, že by toho byl klidně schopen.
"Princezno, Tony Stark. Starku, Princezna," řekl škodolibě Clint a já mu za to šlápla na nohu.
"Auč, no dobře, jmenuje se Talia." Opravil se Hawk (On mi říká princezno, já budu komolit jeho jméno a stejně mu ještě něco vymyslím) určitě protočil oči v sloup, ale to přes brýle nebylo vidět.
"Nazdar, nevím, proč tu jsi, ale budu ti říkat prcku," usmál se a odešel. No super, prcek a princezna… Ještě nějaká další super přezdívka?


Bylo to tady, vstoupili jsme do komplexu lodi. Hned na začátku jsme prošli kolem té řídící velké místnosti, zahlédla jsem tam na takovém tom hlavním stupínku Furyho, ale šli jsme dál. Clint mě dovedl do sekce s pokoji. Můj nesl číslo 220, sektor B (Já prostě nemohla mít pokoj o číslo vedle 221). Clint mi tam jen hodil tašku, ale ani jsem se do pokoje nepodívala, hned jsme šli dál. Ukázal mi ještě, kde bydlí on a hodil tam svou tašku, byl to pokoj, hádám s číslem 217. Poté jsme se vrátili k řídícímu sálu. Z jedné strany bylo velké okno, na stranu, kterou jsme pluli. Na druhé pak vyvýšená místnost se stolem a pár obrazovkami, kde už stáli Avengeri a teď i Fury a Thor.

Je to tady, potkám zbytek mých vysněných super hrdinů. Místnost byla z jedné strany prosklená, jako posuvné dveře, kterými se vstupovalo do místnosti. Při jejich otevření začal mluvit Fury a ukázal na mě.

"Představuji vám, Taliu Firestonovou."
Všichni v místnosti se na mě otočili a já si je mohla postupně prohlédnout. Clint poodstoupil dál vlevo do místnosti, vedle něj stála Romanovová a vypadala dost zaskočeně, novina se jí zřejmě nedonesla. Holka, kterou měla zatknout a eskortovat teď bude v týmu s ní. Vlastně to asi stejně věděl jen Fury, Thor a Clint. Vedle Natashy se nacházel … nacházel Steve. Bože, Steve. Vypadá tak, úžasně, má na sobě ten oblek z Captain America 2, takový ten daleko tmavší (tmavě modrý s bělostříbrnou hvězdou a pruhy, bez červené barvy) a elegantnější, asi se vrátil z akce. V reálu měl ještě mužnější rysy, svaly měl velké, ale na něm vypadaly přirozeně, jeho světlé vlasy měl ledabyle rozházené na hlavě, ale i tak působily učesaně. Na žebříčku sexóznosti se vyšvihnul na první místo. Prostě a jednoduše je ve skutečnosti ještě daleko hezčí a mužnější než ve filmu. No a pak tu byl Tony, opírající se o zeď a vedle něj Banner, ten vypadal celkem přátelsky a sympaticky. A nakonec můj bratříček Thor, tentokrát bez pláštíku, ale stejně v brnění, sice v odlehčeném typu bez rukávů atd., ale přece, to ho skoro nikdy nesudává?

"Prcek, to je překvápko o kterém jste mluvil? A já se těšil na něco k snědku," ukázal na mě i Tony a pak založil ruce na hrudi.
"Nemá tohle být porada Avengerů? Co tu dělá ona? Nestačili ti složení agenti v Anglii?" přidala se i Nataša. No to nám to pěkně začíná.
"Talia je nová posila do týmu," řekl Fury a místností se začalo rozléhat mrtvé ticho. Ale zatím to šlo dobře, nikdo nevypadal, že by mě chtěl vynést z místnosti v zubech nebo tak něco.
"Myslím, že další představování není nutné," přerušil trapnou chvíli ticha Fury a pokračoval. "Očekávám, že jí poskytnete rychlokurz tréninku všeho druhu, a to každý z vás, za dva týdny vás čeká první společná mise,"
"To, že se k nám přidává Thor, chápu, ale ona? Co umí? Jak nám bude prospěšná nějaká obyčejná puberťačka bez výcviku?" vložil se do toho Tony.
"Vem si oblek a pojď to zjistit," nevím, co to do mě vjelo, ale nějak se prosadit musím.
"Chceš začít s první lekcí tréninku už dneska? Jak si přeješ, doufám, že ti nebude vadit, když z tebe udělám flek na zdi,"
"A tobě, že z tebe neudělám kovovou topinku," Haha-ha, možná jsem s tím měla počkat na pondělí, až se vrátím po výcviku z Asgardu.

Thor chtěl něco říct, ale Fury ho zarazil, asi ho fakt zajímá, jak tenhle souboj dopadne, nemá mě náhodou chránit? I před mou vlastní blbostí?
Zbytek Avengers jen čekalo, co se bude dít.
"Nechcete toho vy dva nechat?" ozval se Steve.
"Ne," řekli jsme s Tonym jednohlasně.
Jelikož měl Tony kufřík s oblekem ještě stále u sebe, zmáčknutím náramku ho měl za chvilku na sobě.

Tony mě zavedl do velkého prázdného tréninkového sálu.
"Dávám ti první tah," řekl Tony a odešel na druhý konec místnosti, Avengeri šli zatím do pozorovací místnosti, která se nacházela v horní části jedné ze stěn.
"To je dobrý, nechám to na tobě," měla jsem prázdné ruce, musela jsem působit komicky, já sama proti kovovému muži. Chtěla jsem, ať začne, protože umím dobře jen dvě věci. 1. mou bublinku a za 2. nekontrolovatelné vzplanutí a občas náhodné úspěchy.
"Bože! Já nechci zabít malou holku," otočil se Tony na okno s pozorovateli.
Fury na mě pohlédl, já se šibalsky usmála a přikývla, pochopil.
"Dávejte si pozor ,Starku, ať ona nezabije vás," řekl Fury přes mikrofon.
"S Bohem holka," dal jednu ruku před sebe a namířil na mě.
Dala jsem ruce před sebe, skřížila jsem je a zapřela jsem se o nohy tím způsobem, že jsem jednu dala více dozadu a celá jsem se nížila, vypadal jsem teď trošku více "badass".
Ve stejnou chvíli, kdy Starkovi z ruky vyletěla taková ta svítící střela, jsem já zapnula svůj šít ala bubble.

Svítivá střela se o silové pole roztříštila do všech stran, jen mě o trošičku posunula. Otevřela jsem mé sevřené oči a podívala se na pohledy ostatních. V Okně na mě s úžasem hleděla většina, těch pár jedinců ví, co dokážu a nepřekvapilo je to. Iron man vypadal taky překvapeně.
"Do hajzlu," ozvalo se slabě z Iron manovi masky.
"Hádám, že teď je řada na mě," sebevědomě jsem se napřímila, dala ruce kousek od těla a myslela na to, co chci. Opakovala jsem již to, co jsem dělala. Z mých rukou mi vyšlehly plameny. Stark couvl o několik kroků. Nechtěla jsem mu ublížit a tak sem se jenom zatočila s rozpaženýma rukama, aby se kolem mne utvořil ohnivý prstenec, jen tak pro efekt.
"Představuji vám nového člena týmu Avengers, jinak také Thorovu sestru, která vyrůstala na Zemi," ozval se místností Furyho hlas.

Z kabiny se ozval potlesk a já se musela usmát, myslím, že zapadnu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iko Iko | E-mail | Web | 2. srpna 2014 v 0:12 | Reagovat

Páni..čekání na tuhle kapitolu se vyplatilo. :D Prostě úžasný! Zvlášť ten konec. A ten tvůj výběr soundtracků je výborný, především ten z nových X-menů a nebo Iron Mana- já ACDC prostě miluju. :D Moc se těším na další kapitolu, tak doufám, že máš náladu na psaní. :D :)

2 Chane Chane | Web | 2. srpna 2014 v 12:08 | Reagovat

Čekání se vážně vyplatilo ze začátku to bylo sice trošku smutné a ukápla mi slza ale konec byl grandiózní hrozně se mi líbí jak to píšeš a doufám že další kapitola tu bude co nevidět :)
Jo a hudba to skvěle podtrhla

3 Maggi Maggi | Web | 3. srpna 2014 v 11:18 | Reagovat

Uaaaa! Jsem tak nadšená! :''3 Clint, Tony, Clint, Tony.. panebože. :'D
Ten příběh mě final, suprový. :3 Prcek je nej, chci, aby se víc předváděla. :D
písničky super, hodí se. :D Další kapitolu chci dřív, je to jasné? :D

4 Pacakspacak Pacakspacak | E-mail | Web | 3. srpna 2014 v 12:51 | Reagovat

[1]: Děkuji :3 :) :3

[2]: Muhehe! Díky, díky, (bože, už ani neumím napsat originální poděkování)

[3]: Rozkaz madam! Pokusím se :D Zatím mám rozepsané Last war 3/3, ale snad to WTDCT splácám :D (a díky :D )

5 Daenerys Daenerys | Web | 30. srpna 2014 v 10:17 | Reagovat

wow, naprosto parádní kapitola.. je mi strašně líto Clinta.
Ale jsem ráda že Tal v týmu.. ten souboj se Stárkem byl suprovej..
A ty písničky k tomu vždycky strašně dobře sedí

6 Bára Bára | E-mail | Web | 7. září 2014 v 15:31 | Reagovat

Úžasná kapitola! Kruci, jaktože píšeš tak dobře?! Super příběh i způsob psaní.;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama